Druhé zrození Hyperborey část 1.

Z knížky „Pyramidy. Dědictví Bohů“ od Valery Uvarova

Předtím, než se krátce podíváme na hlavní etapy, které museli projít ti jenž nesli vědomosti, po hrozné katastrofě, uděláme malou, ale velmi důležitou odchylku. Existují pro to dva důvody. Prvním je touha vrhnout světlo na jednu z nejvýznamnějších a tajemných kapitol naší minulosti – velkou zemi Hyperborey. Před mnoha tisíci lety byla ztracena z historie a stala se fantómem a nedosažitelným snem výzkumníků a poutníků. Její tajemná síla přitahovala mnoho lidí, ale bylo jen málo z nich, kteří chápali duchovní magnetismus, který přitahoval ty, jenž hledali starou kolébku lidstva, jako kdyby všichni zažili neodolatelné nutkání nalézt zemi, v níž se ocitli v dětství, a která byla obklopena jejich velkými předky.

Ruské pověsti, indická Rigveda, iránská Avesta, čínská a tibetská historická kronika, německá epická poezie, keltská a skandinávská bájesloví popisují velmi starou severní zemi, téměř ráj, ve kterém převládal tzv. Zlatý věk. Tato země byla ve starověku obydlena báječnými lidmi – dětmi „bohů“. Ti, kteří jsou mezi námi dnes, kteří jsou s nimi příbuzní, nesou zvláštní gen, zvláštní duchovní sílu – Khvarno – která se jednou zrodila jako legendární Phoenix, zatímco hraje úlohu spasení a obratu v osudu civilizace. Těch pár, kteří cítili toto volání o vyhledání legendární Hyperborey, „Šťastného ostrova, odkud od pramenů života na Zemi proudí fontána života“, aby se s ním spojili a probudili v sobě staré Khvarno, bohužel však čas na dlouhou dobu zachoval toto tajemství.

Objev Hyperborey není jen klíčem pro různé národy k rozpoznání jejich zvláštních duchovních a genetických příbuzenských vztahů. Jedná se o krok směrem k velkému duchovnímu shledání po tisíciletích odloučení a druhým důvodem k dosažení toho, o co naši vzdálení předci usilovali. Ve svém hlubokém obsahu je tento materiál věnován všem vědcům, kteří se pokoušeli bez ohledu na obtížnost obnovit historickou spravedlnost, zachovávat pro potomstvo památku Hyperborey – arktické rodové vlasti naší civilizace.

Před tisíci lety byla velká Atlantida spolknutá vodami Atlantského oceánu. Mnoho vědců se domnívá, že stejný osud se týká Hyperborey a že nyní spočívá na dně Arktického oceánu. Ale stará tibetská tradice říká, že:

„Bílý ostrov je jediným místem, které uniklo obecnému osudu všech kontinentů po katastrofě. Nemůže být zničena ani vodou ani ohněm, protože je to Věčná země „.

Úžasné, že Tibet nejen zachoval vzpomínku na Hyperboreu, je také výchozím bodem cesty, která vede k jejímu srdci, k největšímu posvátnému centru světa, k velké pyramidě Meru a okolním dolmenům a pyramidám. Abychom viděli tuto „cestu“ ukazujíc kde leží, musíme použít pokyny našich předků a mapu Mercatora, kterou vydal jeho syn v roce 1595.

Mnoho kartografů se pokusilo vyřešit tajemství této mapy. Učenci se setkali s nepřekonatelnými obtížemi k jejímu pochopení, protože při jejím vytváření používal Mercator tři různé zdroje – tři samostatné mapy vytvořené různými kartografy používajícími různé projekce a s různou mírou přesnosti. Ale hlavní zvláštnost, kterou výzkumníci nedokázali zjistit a ani sám Mercator nezohlednil při vytváření své mapy je, že zdrojové mapy zobrazovaly oblast arktické pánve v různých obdobích geologické historie Země – ukazující obrysy Hyperborey a obklopující kontinenty buď před povodní a posunem osy planety nebo později. Výsledkem je zmatek v Mercatorově mapě, zmatek, který učenci nebyli schopni vyřešit, a nechali nás samotné hledat odpovědi. Než to uděláme, začneme s hlavní věcí.

Mnoho starověkých zdrojů svědčí o tom, že na severním pólu se nachází Hyperborea. Mezi jinými, starověký indický epos Mahabharata nám říká:

…. «Na severu mléčného moře (Arktický oceán) je velký ostrov známý pod jménem Svetadvip – země požehnaných. Tam je pupík, střed světa, kolem kterého se točí Slunce, Měsíc a hvězdy ».

Na základě společného stanoviska umístil Mercator Hyperboreu na severní pól, aniž by věděl, že kvůli katastrofě 11000 př.Kristem se úhel rotace osy Země a severní zeměpisný pól posunuly. Prakticky nic nebylo napsáno o těchto důsledcích, a je tak na Nás, abychom se na to podívali z blízka. Nyní se pokusíme zjistit, jakým způsobem se osa Země posunula a o kolik.

Abychom tak učinili, připomínáme, že severní strana velké pyramidy Atlanťanů míří na jednu ze stran pyramidy Meru. Ale Atlantida je ukrytá pod vodami oceánu. Na druhou stranu Kailas v Tibetu přežil. Pro pohodlí se na Kailas podíváme zhora pomocí letecké fotografie (obr. níže). Tento snímek byl pořízen z výšky přes 20 000 metrů a jeho strany jsou přesně sladěny se současnými body kompasu. Centrální šipka ukazuje směr dnešního severního pólu.

Všimněte si roviny severní stěny Kailas. Nesměřuje na sever, ale je vychýlena o 15 ° směrem na západ. Pokud však přijmeme fakt ze starodávných dob, že tato stěna ukazuje k pyramidě Meru, pak musíme nakreslit čáru kolmou k tomuto „reflektoru“ a rozšířit jej na sever, abychom zjistili, kde nás to zavede. Toto bylo provedeno na následujícím obrázku.

Po pokrytí vzdálenosti přes 7000 kilometrů do Grónska (Velký bílý ostrov).

Nyní, abychom si ukázali polohu starého pólu, potřebujeme druhý bod z nějaké stavby na západní polokouli, která byla ve starověku orientována na posvátné centrum světa. Pak Nás místa, kde se protínají, nasměrují do správné oblasti. Naštěstí Kailas není jediným objektem spojeným s Meru, který stále existuje. Další komplexní stavba (podle starého kánonu) je Mayský pyramidový komplex – „Město bohů“, Teotihuacan.

Na této fotografii, pořízené z výšky přes pět kilometrů, vidíme, že centrální „ulice“ Teotihuacanu, kterou Aztekové z neznalosti nazývají Cesta mrtvých, se odchyluje o 15 ° východně od severu. V koncepci stavitelů procházela „ulice“ celým komplexem k Pyramidě Země (Měsíce) až směrem k Meru – hlavní pyramidě planety. Není náhodou, že „město bohů“ bylo nazýváno „sídlem těch, kteří znají cestu k bohům“.

Extrapolací této „ulice“, která začíná pyramidou Kukulkana v severním směru, se stáváme svědky objevu, který všechno objasní na první pohled. Tato cesta vede přímo k velkému „bílému ostrovu“ a Meru. Krásně jasné, že?

Teotihuacan (město bohů) není jediným pyramidovým komplexem, který si zachovává orientaci ke starému severním pólu a hlavní pyramidě Země – Meru. Mezi stavby postavené v souladu s kánonem „Prvního času“ patří některé z velkých a malých pyramid Číny.

Tři ložiska – „cesta k bohům“ Teotihuakanu, čínské pyramidy a kolmice severní strany hory Kailas se překřížily na území Grónska, což poukazuje nejen na místo, kde byl severní pól kdysi. Toto je srdce Hyperborey – starodávného posvátného středu světa, na nějž byly orientovány všechny pyramidy, postavené podle starého (antediluvian) Kánonu. Na tomto místě před 18 000 lety přistáli Neferu na Zemi, poté se odehrál rozhodující zvrat v evoluční historii lidské civilizace.

Konec první části…