VÁLKA BOHŮ A MYSTÉRIUM PLANETY NIBIRU ČÁST 2.

KAPITOLY Z LETOPISŮ SOLÁRNÍHO SYSTÉMU

Úryvek z knihy Velekněží (The Hierophants) od Valeryho Uvarova

Hlavním účelem tohoto komplexu je sledovat a zničit meteority, které přenášejí nebezpečné bakterie, a odklánět velké asteroidy, které by mohly tento komplex poškodit, způsobit „jadernou zimu“, a tím ohrozit život na obývaných planetách.

Podle tradice, když ve Sluneční soustavě začal další přesun proudu asteroidů, 33 miliónů let po zásahu obřím meteoritem a vznikem Popigajského kráteru, nepřátelské straně se podařilo zmanipulovat správné fungování tohoto obranného systému a částečně jej vypnout. Roj masivních asteroidů a planetoidů tak bez problémů vniknul do Sluneční soustavy a vydal se na cestu nevyhnutelně vedoucí ke střetu s planetami obíhajícími po svých trajektoriích.

Podle tradice, když ve Sluneční soustavě začal další přesun proudu asteroidů, 33 miliónů let po zásahu obřím meteoritem a vznikem Popigajského kráteru, nepřátelské straně se podařilo zmanipulovat správné fungování tohoto obranného systému a částečně jej vypnout. Roj masivních asteroidů a planetoidů tak bez problémů vniknul do Sluneční soustavy a vydal se na cestu nevyhnutelně vedoucí ke střetu s planetami obíhajícími po svých trajektoriích.

Planeta Tiamat zasažená planetoidem

První, koho postihnul tento osud, byl Faetón (Tiamat v sumerské tradici). Po srážce s obrovským planetoidem se rozlítl na kusy.  Některé z jeho fragmentů se shlukly ve dvou trigonálech („Řekové“ a „Trojani“) a zbývající úlomky vytvořily v gravitačním poli Jupitera další kolineární librační bod („Hildas“), asteroidový pás v oblasti bývalé oběžné dráhy Tiamatu.


Rozptýlení fragmentů planety Tiamat (Faetón) v oblasti libračních bodů Jupitera (trojský tábor, řecký tábor a Hildas

Z největšího z těchto fragmentů potom vznikl Měsíc, pomocí nějž bylo možné zastavit Zemi, vymrštěnou asteroidem ze své původní oběžné dráhy a pohybující se směrem od Slunce.

V roce 3113 př.n.l.  (podle obecně přijímané chronologie) bylo uměle spojeno několik obrovských fragmentů planety Tiamat, které v důsledku nárazu a silného energetického impulsu chaoticky létaly kolem. Vznikla tak nová planeta – mluvíme o Venuši. Až do té doby v naší Sluneční soustavě žádná Venuše neexistovala. Součtem všech výše zmíněných jevů (Měsíc + Venuše + všechny shluky asteroidů) dostaneme přibližnou představu o dimenzích planety Tiamat před jejím zničením.

Asteroidy a zbytky Tiamatu (Faetónu) létající Sluneční soustavou bombardovaly Mars a okamžitě zničily celý ekosystém. Jeden z velkých asteroidů prorazil kůru Marsu a ovlivnil rotaci jádra, čímž Mars přišel o své magnetického pole i atmosféru. Od této kosmické události je na povrchu Marsu v oblasti pánve Hellas Planitia povrch deformován obrovským kráterem o šířce 2300 km a hlubokými trhlinami, které se táhnou tisíce kilometrů.

Uvolňující se železo z jádra Marsu začalo reagovat s kyslíkem, což vedlo ke vzniku oxidu, který pokrývá celou planetu a dává jí její červenou barvu.

Povrch Marsu po dopadu asteroidu.

Obrovský kráter o průměru 2300 km v oblasti pánve Hellas.

Hellas Planitia – jeden z největších kráterů v celé Sluneční soustavě vzniklých dopadem asteroidu.

Obyvatelé Marsu a Faetónu si uvědomili, že ztráta jejich planet je nevyhnutelná, a byli nuceni odejít na narychlo připravenou planetu za Sluncem.

Na přípravu nové planety měli málo času – přesně tolik, kolik by asteroidům trvalo projít z okraje Sluneční soustavy do jejího středu.

Tato planeta, zcela nová ve Sluneční soustavě, se stala novým domovem uprchlíků z Marsu a Faetónu po celá další tisíciletí.

Planeta za Sluncem

Sumerské texty se zmiňují o průchodu obrovské planety Sluneční soustavou. Zecharia Sitchin nazval ve svých knihách tuto planetu „Nibiru“. Jeden z dobře ustálených historických omylů a přesahů souvisí právě s touto planetou.

Podle kronik přicházeli Anunnaki  („bohové nebe a Země“) z Marsu. Jejich porážka ve „válce bohů“ je však přinutila přesídlit na planetu za Sluncem, což nakonec vedlo ke koncepční fúzi planety Mars a „Nibiru“. Obě mají určité spojení s Anunnaki – nejprve v pojetí Sumerů a později u Zacharia Sitchina.

„Nibiru“ není jméno planety, je to sumerský výraz, který lze přeložit jako „procházející, překračující“.

Tato procházející planeta se ve Sluneční soustavě objevila z ničeho nic a začala svou „protisměrnou cestu po orbitu“ v protáhlé trajektorii se značným sklonem k ekliptické rovině.


Trajektorie „Nibiru“ Sluneční soustavou na cestě na třetí orbitu.

Tato nakloněná trajektorie umožnila přímé a přesné umístění „Nibiru“ (procházející planety), aniž by to ovlivnilo oběžné dráhy ostatních planet rotujících kolem Slunce ve stejné rovině. Toto přiblížení ve stylu „přistání“ do přesně definované polohy minimalizovalo riziko kolize i možné negativní gravitační vlivy hmotnosti „Nibiru“ na jiné planety.

„Procházení“ Sluneční soustavou a „obíhání v opačném směru“ také umožnily minimalizovat vnější kompenzační opatření k udržení stability planet Sluneční soustavy, jakož i hladké přistání „Nibiru“ v cíleném libračním bodě a další orbitální pohyb „Nibiru“ žádoucím směrem. Všechny tyto „manévry“ jsou přímým a jasným důkazem umělé povahy sil, které kontrolovaly tranzit „Nibiru“.

Proto sumerští astronomové nazývali tuto planetu, jež přišla odkudsi z neznáma, „přechodnou“. V babylonské mytologii se tato planeta nazývá Marduk.

Marduk (Nibiru) se měl stát novým domovem „bohů nebe a Země“.

Poté, co Marduk (Nibiru) dosáhl své pozice ve Sluneční soustavě v kolineárním libračním bodě, který je umístěn diametrálně naproti Zemi na třetí oběžné dráze, začal svůj orbit, ve stejné rovině a stejnou rychlostí jako planeta Země. Planeta „Nibiru“ nemá a nikdy neměla 3 600letou oběžnou dráhu přesahující hranice Sluneční soustavy. Tento 3 600letý cyklus je pouhým odhadem relativní orbitální rychlosti „Nibiru“ na základě jejího tehdejšího průchodu Sluneční soustavou.

Marduk (Nibiru) není žádným umělým objektem, je to živá planeta, která byla zapůjčena z umírající Sluneční soustavy a „odtažena“ sem. Jeho hmotnost však značně převyšuje hmotnost Země. Aby se stabilizovala jeho oběžná dráha, byl Měsíc (největší fragment Tiamatu) přemístěn do gravitačního pole Země, čímž se hmotnost zvýšila o hmotnost Měsíce a společně vyvažovala hmotnost planety Marduk (Nibiru).

Tato nakloněná trajektorie umožnila přímé a přesné umístění „Nibiru“ (procházející planety), aniž by to ovlivnilo oběžné dráhy ostatních planet rotujících kolem Slunce ve stejné rovině. Toto přiblížení ve stylu „přistání“ do přesně definované polohy minimalizovalo riziko kolize i možné negativní gravitační vlivy hmotnosti „Nibiru“ na jiné planety.

„Procházení“ Sluneční soustavou a „obíhání v opačném směru“ také umožnily minimalizovat vnější kompenzační opatření k udržení stability planet Sluneční soustavy, jakož i hladké přistání „Nibiru“ v cíleném libračním bodě a další orbitální pohyb „Nibiru“ žádoucím směrem. Všechny tyto „manévry“ jsou přímým a jasným důkazem umělé povahy sil, které kontrolovaly tranzit „Nibiru“.

Proto sumerští astronomové nazývali tuto planetu, jež přišla odkudsi z neznáma, „přechodnou“. V babylonské mytologii se tato planeta nazývá Marduk.

Marduk (Nibiru) se měl stát novým domovem „bohů nebe a Země“.

Poté, co Marduk (Nibiru) dosáhl své pozice ve Sluneční soustavě v kolineárním libračním bodě, který je umístěn diametrálně naproti Zemi na třetí oběžné dráze, začal svůj orbit, ve stejné rovině a stejnou rychlostí jako planeta Země. Planeta „Nibiru“ nemá a nikdy neměla 3 600letou oběžnou dráhu přesahující hranice Sluneční soustavy. Tento 3 600letý cyklus je pouhým odhadem relativní orbitální rychlosti „Nibiru“ na základě jejího tehdejšího průchodu Sluneční soustavou.

Marduk (Nibiru) není žádným umělým objektem, je to živá planeta, která byla zapůjčena z umírající Sluneční soustavy a „odtažena“ sem. Jeho hmotnost však značně převyšuje hmotnost Země. Aby se stabilizovala jeho oběžná dráha, byl Měsíc (největší fragment Tiamatu) přemístěn do gravitačního pole Země, čímž se hmotnost zvýšila o hmotnost Měsíce a společně vyvažovala hmotnost planety Marduk (Nibiru).

Všichni Anunnaki a Nefilové, kteří přežili tento útok asteroidu, přesídlili na Marduk, protože životní podmínky této nové planety jsou podobné podmínkám na Marsu, Tiamatu (Faetónu) a Zemi. Z toho vzešel historický přesah na „Nibiru“, jako planetu, z níž kdysi na Zemi přišli Anunnaki – „bohové nebe a Země“.

„Válka bohů“ skončila úplným a bezpodmínečným vítězstvím vnějších sil, které bojovaly o své přežití.

Ihned nato se ve Sluneční soustavě objevili kurátoři, představitelé vítězné strany ze souhvězdí Orionu, pověřeni misí ovládat a sledovat vše, co se děje na Zemi i na planetě za Sluncem. Tím započala nová fáze v historii Sluneční soustavy.

Anunnaki a Nefilové od té doby Zemi nenavštívili.

VIDEO ZOBRAZUJÍCÍ AKTIVITU OBRANNÉHO SYSTÉMU ZEMĚ PROTI METERORITŮM A ASTEROIDŮM

KONEC DRUHÉ ČÁSTI

Přeložila: Marty Fabiánová

Jiří Plucnar
Pracuji jako Test engineer ve společnosti Tieto. Jako koníček jsem si spolu se svým bratrancem pořídil tento web, abychom mohli šířit informace, které se často, nebo vůbec neobjevují v mainstream mediích. Zajímám se o téma pyramid, osobního rozvoje a alternativního pohledu na svět kolem nás.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.